Ztracená ve vánici

Cestou ze školy jsem propadla takové nějaké depresivní náladě a složila jsem tohle... Není to bůhvíco, ale myslím, že to mohu považovat za jedno z mých nejlepších děl...

Pomalu kráčím zasněženou krajinou,

Promrzlá do morku kostí,

Přemýšlím nad sebou

S přehnanou zlostí.

Po tváři slzy mi kanou

A mění se v led,

Už nejsou součástí mou,

Ale zkrášlují okolní svět.

Sleduji slunce, jak zapadá

A mé myšlenky jsou stále tmavší,

Do chladného náručí zimy upadám,

Vždyť není nic snazší.

Sníh do mě bodá svými drobnými jehlami

A mně z úst uniká vzdech,

Je zbytečné plýtvat silami,

Popadnout druhý dech.

Cítím, jak vítr mění se ve vánici,

Vločky padají mi na tělo,

Kdo najde mě v této polízanici?

Komu by se hledat mě zachtělo?

Vím, že již není nikdo,

Komu bych scházela,

Ne potom, co se přihodilo,

Poté, co jsem zradila.

Už necítím nohy své

A temná noc mne objímá,

Kéž by to byl jen hrozný sen

A ne náruč smrti vábivá.

Těžknou mi víčka

A já už vím,

Že tma černá je to poslední, co uvidím.

Na omluvy, výčitky,

Na to už je pozdě,

Oblohou plují první hvězdičky,

Zatímco já jsem jednou nohou v hrobě.

Už ji slyším přicházet,

Dýchá mi na záda,

Nebude se mnou jemně zacházet,

Ani o to nežádám.

Tu do ucha mi pošeptala,

Svým chraplavým hlasem:

„Pojď moje malá,

Už prohrála jsi závod s časem.“

„Co teď bude dál?“

Otázka to hloupá,

Smrt za ruku mě vede v dál

A mě žaludek se nevolností houpá.

V neprostupné temnotě

Spatřila jsem světlo,

Čekala jsem napjatě,

A něco uvnitř mě jakoby kvetlo.

Smrt se ke mně naklonila

A pohlédla mi do očí,

Tím pohledem mě vyděsila,

Byl plný zármutku a bolesti.

„Nabízím ti dohodu.“,

Promluvila náhle,

Věděla jsem však již z jejího pohledu,

Co bude se dít dále.

„Řeknu ti jen to,

Co bylo řečeno i mně,

Když vstoupila jsem na toto místo,

Jako všechny ženy v mé rodině.“

„Já ale nepatřím do tvé rodiny,

Zemřít v bolestech byl můj úděl jediný.“

„Osud je daný již stovky let,

Avšak cesta k jeho naplnění záhadou jest.

Můžeš vycítit stezku, kterou se ubírá z nepatrných gest,

Však pamatuj, že je jisté,

Kam tě bude vést.

Je pouze na tobě zda se vydáš po cestě hladké či hrbolaté,

Cíl je kdesi v dáli

A je jasně daný…“

Co znamenají tato slova?

Jak jen chápati je mám?

„Můžeš mi to říci znova?

Nechápu, co to znamená.“

„Ach milé dítě,

Ty jsi pro mne záhadou,

Jsi zamotána do složité sítě,

Máš býti mojí náhradou.“

Koukám na ni

V němém údivu,

Cosi mi brání

Říci motlitbu.

„Pořád ještě nemám zdání,

Co po mně vlastně chceš.

Jsem hloupá a bez nadání,

Své volby brzy olituješ.“

„Nevíš ještě, co tě čeká.

Neboj se nic,

Nemusíš ještě ze světa odvést žádného člověka,

Jde o něco víc.“

Na chvíli se odmlčela,

Nevím, co běželo jí hlavou,

Když znovu promluvila,

Koukala se stranou.

„Musíš chránit toho, jehož život špatnou cestou se ubírá,

Je těžké to říci,

Ale je faktem, že umírá.

Musíš na blízku mu býti,

Šeptat slova útěchy,

Jako štít ho ochrániti,

Zahnat špatné předtuchy.“

„A znám toho, o němž je řeč?

Je mi jeho osud drahý?“

Tělem mi najednou projela křeč

A já poznala, že Smrt mi něco tají.

„Ty víš, koho mám na mysli,

Tvůj osud je s ním úzce spjat,

Pořádně si rozmysli,

Jestli jeho hlavu setne kat.“

„Pročpak by mu hlavu stínal,

Počestnému člověku?“

„Tvá smrt ho velmi zarmoutila,

Teď želí pro svou milenku.

Máš však šanci napravit své chyby,

Jdi a chraň svého milého.

Nedávej mu však žádné sliby,

To by vás oba bolelo.“

Tu narostla mi křídla bělostná,

Cítila jsem jejich váhu,

Teď musí pokračovat aféra moje milostná

A budu s tím, koho miluju.

Vzlétla jsem do výše,

Poháněná touhou,

Unikla jsem ze Smrti říše

Za dohodu pouhou.

Až přijde ten den,

Kdy můj milý skoná,

Má křídla zmizí jako sen

A budu Smrt nová…

by Nika