2.kapitola

 Přes vesnici prošla tiše a pomalu. Vychutnávala si ten pocit svobody. Všimla si zvědavých pohledů některých obyvatel vsi, kteří ještě i přes pozdní hodinu vykukovali z oken svých příbytků, či na poslední chvíli spěchali za neodkladnými záležitostmi, a i když ji všichni znali a věděli, že odchází, neřekli jí jediné slovo. Vyprovodili ji ze své vesnice opovržlivými pohledy. Přešla malou lávku přes protékající línou říčku, která byla stálým přísunem vody a zároveň i jasnou hranicí mezi územím Proměnlivců a územím Elfů.

 Les byl temný a tichý. Aaliyah šla pomalu, nespěchala, a našlapovala zlehka, aby nevyplašila lesní obyvatele lesa. Na jejím rameni se stejně tiše nesl Kiran, který byl z odchodu ze vsi stejně nadšen jako jeho přítelkyně.

 Kdesi v dálce zahoukala sova – znamení, že už je opravdu noc a tak se oba zastavili po několikahodinové chůzi tajemným lesem a uložili se ke spánku v kořenech statné lípy.
 Aaliyah sužovaly myšlenky o tom, že nejspíš jednala zbrkle. Vždyť ani neví, kam jde! Co když se pravdu nikdy nedozví a zbytečně opustila sice nenáviděné prostředí, ale zároveň její jediný domov? Ne, pomyslela si, bylo to správné rozhodnutí. A domov? Les je mi vždy byl domovem víc než-li proměnlivská vesnice.
 „Dobrou noc, Kirane.“, zašeptala, „Můj věrný příteli.“

„Dobrou, Aaliyah.“, odvětil stejně tiše, „Hezky se vyspi, čeká nás dlouhá cesta.“, dodal a složil hlavu pod křídlo. A svoboda, řekl v duchu a kdyby to u nějakého sokola bylo možné, vypadal, jakoby se usmíval…

 Pomalu se probouzela s vědomím, že jí je zima. Než úplně otevřela oči, dopadla jí na obličej dešťová kapka. Aaliyah jenom nesouhlasně zamručela a rozespale odlepila oční víčka od sebe. Lesem se začínal ozývat čím dál hlasitější šum – šum deště. Zívla a protáhla si ztuhlé tělo, přičemž její pohled spočinul na jejím věrném příteli, který pořád ještě spal a to, že mu na peří dopadají kapky a rychle ho mokří mu zjevně nevadilo. Aaliyah se musela usmát. Opatrně ho zvedla a nesla ho v náručí jako malé dítě dokud se neprobudil a neposadil se jí na rameno.

 „Dobré ráno.“, řekla s úsměvem Aaliyah.

„Dobré.“, odpověděl rozespale sokol.

„Kirane, přemýšlela jsem, že teď, když jsme na území Elfů, možná bych si měla změnit podobu na trošku víc elfskou…“, zašpitala téměř neslyšně.

„Myslím, že je to dobrý nápad.“, souhlasil, „Pomůže nám to až se objevíme v první elfské vesnici nebo ve městě.“

 Aaliyah se soustředěním na čele udělaly vrásky. Uměla měnit podobu, ale ne dokonale, jelikož nebyla Proměnlivec. Její vlasy se postupně měnily z černé na zelenou a její bledá kůže dostala snědý nádech. I uši se jí nepatrně změnily. Když ale otevřela oči, pořád zářili nebeskou modří.

 „Ehm, Aaliyah?“, začal opatrně Kiran. Věděl, že s očima měla při proměně vždy problémy.

„Ano?“, zeptala se očividně spokojená sama se sebou.

„Ehm… no víš… tvoje oči…“, řekl zdráhavě.

„Sakra!“, zaklela dívka, „Řekni mi, že nejsou pořád modré!“

„Promiň, ale jsou.“, odvětil sokol potichu a dívka se opět začala soustředit a na čele se jí znovu objevily vrásky. Začala se jí z toho soustředění motat hlava a po chvíli se jí podlomila kolena, ale přesto se dál snažila o změnu barvy jejích očí. Kiran to sledoval s mírnými obavami, o kterých věděl, že jsou zbytečné, protože Aaliyah je silná a nakonec se jí vždy povede barvu očí změnit. Pomalu otevřela oči. Už nebyli modré, nýbrž oříškově hnědé.

 „Výborně.“, zaradoval se Kiran, ale dívka opět klesla do podrostu a upadla do bezvědomí. Teď už si o ni sokol dělal opravdové starosti. Tohle se jí stalo jenom když se proměňovala poprvé! Nezbylo mu než čekat, dokud dívka neprocitne.

 První čeho si všimla, když nabyla vědomí bylo, že nepřestalo pršet a že je noc. Pak si všimla jejího přítele, jak se nad ní starostlivě sklání. Otevřené oči jeho přítelkyně mu byli dostatečným důkazem, že Aaliyah je opět při smyslech, a tak se začal hlasitě radovat.

 „Páni! Tys mi teda nahnala strach!“, z jeho hlasu byla znát očividná úleva.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“, zeptala se.

„Dva dny.“, odvětil, „A obávám se, že jsi nastydlá.“, zkonstatoval, když si Elfka hlasitě kýchla.

„Je mi zima.“, oznámila, „A nevzala jsem si s sebou žádnou přikrývku, ani nic čím bych rozdělala oheň.“, řekla sklesle, „Možná jsem přece jen neměla odcházet.“

„O čem to mluvíš?“, podivil se sokol, „Nemohlas tam zůstat! Dříve nebo později by tě stejně vyhnali!“

„Máš pravdu, Kirane.“, přiznala a pomalu se zvedla z mokré země, „Musíme jít dál.“, plná odhodlání vyrazila vpřed.

 Klopýtala lesem se sokolem na rameni několik hodin a světla postupně přibývalo. Sluníčko ale zůstalo schované za příkrovem mraků, ze kterých se neustále na zem snášel déšť. Dva poutníci už byli promočení na kost, ale ani přesto nezastavili. Odhodlaně kráčeli dál, vstříc všem nepřízním počasí a vstříc pravdě, kterou dívka chtěla odhalit. Aaliyah se sotva držela na nohou, jež pomalu, ale jistě, vypovídaly službu. No ani to ji nezastavilo v chůzi.

 Kiran jí seděl na rameni, pohroužen do vlastních myšlenek. Co když se Aaliyah nikdy pravdu nedozví nebo hůř? Co když pravda bude natolik bolestivá, že budou oba litovat odchodu z proměnlivské vesnice? A co když dívka nakonec zjistí i pravdu o něm? Opustí ho?

 „Měla by sis odpočinout.“, řekl sokol ke konci dne, „Už takhle jdeš celý den. Musíš být unavená.“

„Nemohu se zastavit.“, odvětila pomalu Elfka, „Jestli zastavíme, jestli se přestaneme hýbat, zemřeme.“

„To je pravda,“, přikývl sokol, „ale ty se sotva držíš na nohou.“, dodal a dívka jenom pokrčila rameny. Byla vyčerpaná, hladová a nastydlá. Jak dlouho ještě budu muset jít, abych si mohla konečně oddychnout? Chybí mi slunce, které mi dodává energii, chybí mi i náhražka za něj – oheň. Posteskla si.

 Najednou se přímo před ní vznítily mokré větve a vytvořily obrovskou hranici, ze které sálalo teplo. Oba poutníci se úlekem zastavili. Sledoval je někdo?

 „Haló?“, zvolala Aaliyah, „Je tam někdo?“

Ticho.

„Haló?“, zkusila to znovu a bezvýsledně.

„Ehm, Aaliyah?“, začal Kiran, „Myslím, že ten oheň jsi zapálila ty.“

„To nemůže být pravda!“, bránila se dívka, „Já přece neovládám živly! Nejsem…“

„…Elfka?“, doplnil za ni sokolí přítel a ona pomalu přikývla, „Jenže ty jí jsi. Jenom napůl, ale jsi.“

„Ale jak se mi tohle povedlo?“, zeptala se ho nevěřícně.

„Já vážně nevím.“, odpověděl, „Elfské magii jsem nikdy moc nerozuměl.“, přiznal popravdě.

 Aaliyah váhavě přistoupila k ohni, který před chvíli jakýmsi způsobem stvořila. Unaveně klesla do mokrého podrostu a nechávala sálající teplo, aby jí laskalo po tvářích. Netrvalo dlouho a dívka se opět vydala do říše snů.

by ScAr