1. kapitola

 Seděla opřená o kmen statného dubu a ruce měla obtočené kolem kolen. Její křehké tělo se otřásalo vzlyky. V hrobovém tichu, které se rozprostíralo kolem ní, zněly tiché vzlyky jako výkřiky.

 Najednou vedle ní přistál sokol. Od jeho nádherného hnědo-bílo-šedivého peří se odrážely poslední paprsky slunce, jenž se sotva prodraly skrz zelený baldachýn stromů vysoko nad nimi. Přihopkal k ní a jemně do ní klovnul zobákem. Dívka zvedla hlavu a podívala se na krásného ptáka. Přes změť jejích dlouhých černých vlasů, s konečky lehce dotýkajících se listí na zemi, jí téměř nebylo vidět do obličeje, ale i přesto byl znatelný úsměv na její tváři, když její zrak padl na jejího společníka.

 „Kirane.“, promluvila a vztáhla k němu ruku. Sokol na ní spokojeně vyskočil a nebránil se, když si ho dívka posadila na rameno, těsně vedle jejího dlouhého, špičatého ucha.

„Hledají tě.“, pošeptal jí, „Dělají si o tebe starosti, Aaliyah.“

„Ne, Kirane, nedělají.“, opověděla téměř neslyšně, „A ty to víš ze všech nejlépe. Nestojí o mě. Jsem jenom další hladový krk, jenom přítěž.“, hlesla a po tváři jí stekly další slzy. Mezi elfkou a jejím věrným sokolem se rozprostřelo ticho.

„Měla by ses vrátit do vesnice.“, promluvil nakonec, „Za chvíli bude tma a ty sama nejlépe víš, jak je les po tmě nebezpečný.“

„Nebojím se.“, odbila ho, „Nikdy jsem se nebála.“

„Netvrdím opak,“, řekl, „ale jsi rozrušená, může se ti něco stát.“, opět se mezi nimi rozhostilo ticho.

 Aaliyah se přece jen po chvíli zvedla a pomalým krokem zamířila ke vsi. Šla s hlavou pořád ještě svěšenou a občas po ní ještě skanula nějaká ta slza.

 „Nikdy mě mezi sebe doopravdy nepřímou.“ , zašeptala zoufale.

„Máš pravdu.“, přiznal sokol, bylo zbytečné lhát, „Ale ty přece nejsi jednou z nich. Nemůžeš za to, kdo jsi.“, dívka si pohrdlivě odfrkla.

„Starší mě přijali , protože jsem byla slabé a bezmocné mimino, které by za necelý den umřelo, jenže teď už slabá ani bezbranná nebo bezmocná nejsem, tak proč se tady ještě zdržovat?“, zeptala se společníka a zůstala stát.

„Nedržím tě tady.“, odvětil, „Ale měla by ses alespoň rozloučit se svými opatrovníky a učiteli.“, nadhodil jemně. Nechtěl, aby se dívka znovu rozeštkala. Vesničané jí dávali jasně najevo, že mezi ně nepatří, a i když bylo pár takových, kteří to s ní mysleli dobře, nepřijala jejich pomoc ani přátelství, protože věděla, že dříve nebo později stejně splynou s davem a budou o ní šířit pomluvy. Proto dnes byla v lese. Proto brečela. Souhlasila s tím, že naučí jednoho chlapce lépe zacházet s mečem. I když se snažila být chladná a nepřístupná jako vždy, mladík se jí přece jen dostal pod kůži. Povídala si s ním jako s nikým jiným, avšak to, že toho prozradila příliš si všimla pozdě. Chlapec všechno vyslepičil a okamžitě použil proti ní. Ona si to vyčítala, nebylo divu, a přísahala sama sobě, že takovou hloupou chybu už nikdy neudělá.

 „Sbalím si jenom zbraně a nějaké jídlo.“, promluvila a vytrhla tak svého společníka ze zamyšlení, „Rozloučím se s Staršími a půjdu svou cestou.“, přemítala nahlas, „Co na to říkáš, Kirane? Kam zamíříme?“

Sokol se na okamžik zamyslel, „Co třeba do Elfského království? Myslím, že tě přijmou lépe a s menším odporem než-li zde.“, navrhl. Dívka se usmála a rozvážným krokem, s hlavou hrdě vztyčenou došla na okraj lesa, k vesnické bráně.

 „Zbláznila jsi se?!“, zařval na ni její opatrovník, jeden ze Starších – bohužel ten nejstarší, „Venku panuje tma a zvířata vyrážejí na lov, něco by se ti mohlo stát!“

„Nikdy se mi nic nestalo.“, odvětila Aaliyah s naprostým klidem, „A kromě toho, nemáš právo mi rozkazovat. Nejsi můj otec a nejsi ani rasově příbuzný, nemusím tě poslouchat. Říkám, že odcházím, to znamená že odcházím. Jsem už dostatečně stará na to, abych rozhodla o tom, jak naložím se svým životem!“, tato peprná poznámka Staršího připravila o řeč. Ještě nikdy mu nikdo nic tak vzdorovitého neřekl a tahle kříženka dvojnásob!

 „Přišla jsem to pouze oznámit.“, pokračovala, „Nemám důvod tady zůstávat, nejsem tady vítaná. Nikdy jsem nebyla a ani nebudu. Vezmu si jenom své zbraně, nic jiného ani nemám. Sbohem, pane a děkuji za výchovu a péči, kterou jste mi poskytl.“, pokorně sklonila hlavu a odešla. Své zbraně našla tam, kde vždy – opřené o rám dveří domu Starších. Jemně je vzala do rukou a usmála se, protože věděla, že odchází. Navždy.

by ScAr